Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

PŘÍBĚH: Ivo Grabmüller zažil chvíle, ve kterých se touha po Koruně světa změní v holý boj o život

 
neděle, 3. června 2018, 08:01

Předně je potřeba napsat: Klobouk dolů před tímhle týpkem! Čtyřiapadesátiletý Ivo Grabmüller z Prachatic se historicky jako pátý Čech stal pokořitelem nejvyšších hor všech kontinentů. Letitou pouť dokončil 16. května, kdy zdolal Mount Everest. Na hoře si jihočeský sportovec sáhl na samé dno života, ze kterého se pořád snaží dostat…

Korunu světa máte úspěšně za sebou, ale s velkou obětí. Co se vám stalo při zdolání Everestu?
Oběť… to je otázka. Už jen to, že člověk na Everest jede, přináší velké riziko. A člověk s ním počítá. Není to výlet na Boubín. Člověk je smrtelník a Everest umí zabíjet. Ze začátku to nevypadalo, že by se něco muselo stát. Vše probíhalo dle plánu. Problém byl ten, že když jsem vylezl na vrchol, tak mi došel kyslík a neměl jsem ho na cestu dolu.

Jak se to mohlo stát? Jinou jste neměl?
Ne. Nebo respektive takhle. Já jsem sice své spotřeboval, ale další jsem měl mít od svého šerpy a ta byla prázdná. Tam vznikl celý problém s kyslíkem.

Stejně tu ale spolu sedíme a povídáme si. Jak jste tu cestu tedy zvládl?
Špatně (úsměv). Bylo to strašně pomalé a vyčerpávající. Nestihl jsem se do tábora vrátit za světla, ale až kolem dvaadvacáté hodiny. Problém byl ten, že sněžilo, foukalo a místo, odkud jsme se na vrchol vydali, bylo prostě jiné.

Když se podívám na vaše ruce, tak následky si nesete pořád.
Chodím do nemocnice na terapie a uvidíme, co z toho nakonec bude. Je to 50 na 50. Levá ruka je relativně dobrá, protože tam jsem měl rukavici, kterou jsem na laně brzdil. Cesta ale zapadala, takže zapadaly i fixy, které jsem musel vytahovat. Při každém takovém pohybu jsem pořád padal a padal. Navíc jsem si zřejmě v bederní páteři, jak jsem tam sebou plácal, skřípl nějaký nerv a necítím ani dva prsty u nohy.

A pravá ruka?
Ta je horší. Všechny konce prstů mám černé. Jezdím pravidelně do barokomory, kde se to snaží oživit. Když to dobře dopadne, bude z toho remíza…

K omrzlinám jste přišel až během klesání?
Ano. Problém byl v tom, že každý konec lana se musí na karabině přecvaknout, což v realitě znamená, že musíte sundat dobrou rukavici a udělat to pouze s technickou, která je pod ní. Jsem pravák, a proto mám pravou ruku mnohem horší.

Cítil jste strach, že se už nikdy nevrátíte?
Bylo to opravdu o fous a nebudu si teď hrát na hrdinu… v ten moment jsem se opravdu bál, že se už domů nevrátím.

Jenže vyhráno jste neměl ani poté, co jste se dokázal vrátit do tábora.
Bohužel. Člověk je v osmi tisících metrech, kde to funguje tak, že každý se stará pouze sám o sebe. Když by někdo nabídl pomoc, ohrožuje tím vlastně sám sebe. S největší pravděpodobností vám stejně nedokáže pomoci a naopak sám by se vystavil obrovskému riziku. Každý, kdo tam leze, má cíl vystoupat na vrchol a ne někomu pomáhat dostat se dolů.

Zažil jste takzvanou bílou tmu?
Z části asi ano. Člověk, který jde na poslední úsek, vychází z tábora kolem sedmé až osmé večer. Na vrchol se pak jde celou noc a já jsem na vrchol dorazil kolem poledne. Jak jsem se vracel pozdě, tak jsem potkával lidi, co šli nahoru. Když jsme se potkali, prosil jsem je o pomoc, abych se vůbec mohl vrátit do posledního výškového tábora. Oni mi jen ukázali, že je to dole…

To je síla…
… ale to jen víceméně dokresluje, že na Everest každý leze s tím, že jede na své triko. Atmosféra tam je prostě taková, že mrtví, co to nezvládli, tam leží. Jak už jsem naznačil, tak člověk s tím ale musí počítat, když se na tuhle horu vydá.

Můžete ještě přiblížit hřeben a vrchol?
Když se horolezec dostane na hřeben, tak ho čeká ještě asi 200 výškových metrů v délce necelý kilometr. V normálním světě to člověk dá za chvilku, pár minut. Tam mi to ale nahoru trvalo hodinu a půl, zpátky pak kvůli tomu kyslíku čtyři až pět hodin. Co krok, to jsem byl na kolenou...

A vrchol Everestu? Co si má lajk představit, že tam uvidí?
Je to taková převěj. Svým způsobem si můžete představit, že je to velký kopec s plošinou. Na ní jsou lidi, kde se každý fotí s vlajkami. Relativně je tam šrumec. Když se člověk s nadsázkou podívá doprava, tak vidí tři kilometry sráz do Číny, na druhé straně zase do Nepálu. Bylo azuro, bezvětří. Prostě krásný den. To je nezapomenutelné. Podle informací místních lidí bylo takhle krásně poprvé od 5. prosince 2017. I proto tam bylo docela dost lidí. Na té převěji se, ale nechodí až na konec, protože nikdo neví, kde končí skála a kde je jen sníh. Tipuji, že se chodí tak do dvou třetin. Když jsem se tam vyškrábal, zapřel jsem se mačkama (boty s hroty) do sněhu, abych nesklouzl dolů a kochal se. Musel jsem udělat fotku se šerpou, protože to je při sporech důkaz, že jsem tam opravdu byl. To vše proběhlo, ale to jsem ještě nevěděl, že mám další flašku prázdnou.

Když jste to zjistit, co se událo?
Že není ani žádná další (hořký úsměv). Najednou to byla rána, jako když vám zavřou kohout. Byl jsem chvíli de facto v bezvědomí. Lidem to je ale jedno. Přehlíží vás, překračují vás. Po nějaké chvíli jsem se dokázal tak trochu vzpamatovat a mezitím můj šerpa našel odhozenou poloprázdnou flašku. Flašky se tam odhazují, protože i prázdná má kolem šesti kilo. Proto se tam prázdné flašky přivazují k fixnímu lanu a sbírají se. Ta, co jsem dostal, měla z nějakých 2,5 baru asi 1,5. Nebylo to ideální, ale lepší něco než nic. S ní jsem došel na konec hřebene, ale sestup dolů pak bylo, jak už jsem naznačoval, opravdu peklo. Navíc se zhoršilo i to počasí a síly obrovsky docházely.

I přes návrat do nejvyššího výškového tábora ale pak další cesta dolů musela být pro vás příšerná, ne?
Výstup tam vás poznamená takovým způsobem, že jste s prominutím úplně na sra***. Na cestě jsem byl 26 hodin a vypil zhruba půl termosky vody, protože pak zamrzla. Když už jsem tušil, že je zle, tak poslední, co jsem zapil, byly prášky na ředění krve. To bylo mezi 12. a 13. hodinou. Od té doby jsem nic neměl.

Šílená ale musela být i cesta do Česka, ne?
Byla. Ale ještě se vrátím k výškovému táboru, kam jsem se dohrabal. To místo se obrovsky změnilo, nasněžilo, přibyly stany… a já nemohl najít ten náš. Takže jsem si říkal podle instinktu, že náš by měl být někde v těchto místech. Otevřel jsem jeden, který náš nebyl, ale byl prázdný. Byla obrovská tma, čelovka mi už dávno přestala svítit. Takže jsem neměl na výběr a ani neměl sílu hledat další stan. Byl tam ale relativně dobrý spacák. Podařilo se mi sundat mačky z obou bot a levou botu. Pravou už ne. Vlezl jsem do spacáku a přečkal noc. Ráno jsem vylezl později, kolem 10. hodiny. A zjistil, že náš stan je hned vedle. Asi 10 metrů. Došel jsem k němu, kde na mě koukal šerpa jak na jojo, protože už dolů hlásil, že jsem se nevrátil do stanu a jsem neznámo kde. Zavolal pak teda, že mám špatné prsty a pokyn zněl, že musím co nejrychleji dolu. Ani já už tam nechtěl zůstávat. V osmi tisících jsem měl za sebou čtvrtou noc a nechtěl jsem tam být další. Musím se někde podívat, jestli tam někdo čtyři noci přežil (úsměv).

V jaké teplotě jste se tam pohyboval?
Nevím to jistě, ale tipuji, že ve čtvrtém výškovém táboře je kolem 30 pod nulou. To ale není a nebyl problém. Na to je člověk připravený. Máte na sobě 3,5 kila peří v bundě, téměř dvě kila v kalhotách. Svaly jsou v pohybu a zima vám není. Problém byl ten kyslík a kvůli tomu mám prsty černé… navíc jsem neměl pití, takže jsem byl i dehydratovaný. První, co pak odchází, jsou prsty u rukou i nohou. Kupodivu jsem u nohou neměl problém, ale ruce to odnesly.

Koruna světa znamená zdolání sedmi nejvyšších hor v jednotlivých kontinentech. V Oceánii se vybírá mezi dvěma horami. Jakou jste zvolil?
Vybral jsem Carstenszovou Pyramidu, která je na ostrově Nová Guinea. Má skoro 4 900 metrů. Hora v Austrálii má něco přes 2 200 metrů. Upřímně, australská hora mě nelákala, protože to je sranda. Nahoru vede silnice a není to o horolezectví.

Jakou další horu byste kvůli nějaké specifice zmínil?
Denali v Americe. Jedná se o horu hodně na severu, takže je podobná Everestu v tom smyslu, že jdete po ledovci, kde jsou desítky trhlin. Je tam velká zima. V nejvyšším táboře Denali bylo i ve stanu mínus 36 stupňů. Když se sejde počasí, tak hrozně nepříjemný je vždy vítr.

Co děláte v běžném životě, že jste se dokázal na Korunu světa komplexně připravit?
Jsem stavař, triatlonista a lyžař. Triatlon dělám přes 30 let a tím, že jsem pořád hodně aktivní, tak to člověka donutí se hýbat. Neustále se udržuji v určité fyzické kondici a asi musím zmínit i to, že člověk musí mít sportovní dar od boha. Na výšky, které jsem absolvoval, se v našich podmínkách nedá připravit. To už člověk musí mít v sobě. Nemám sice žádné předky, kteří by byli jako šerpové, ale na prvním velkém kopci už člověk pozná, zda do toho má jít či ne.

A máte horu, kam už nechcete?
Když bych měl vybrat, tak asi Kilimandžáro. Na jeho vrchol existuje několik cest. Já šel tzv. Coca-Cola Route. Prima to bylo v tom, že jsme tam s kolegou byli sami. Stálo to ale za starou belu, protože jsme tam z vody chytili obrovské střevní problémy. Voda tam není a ve druhém výškovém táboře Horombo v nějakých 3 800 metrů jsou strašné podmínky. Tedy aspoň tehdy. Na Kilimandžáru jsem byl před 10 lety. Třeba je to teď už jiné. Jediná voda je tam ve formě malého čůrku, který začíná téct až během dne, kdy roztaje kus ledovce. Kvůli problémům jsme šli na vrchol rovnou z Horomba, což byl husarský kousek. Čekalo nás ještě 2 000 metrů nahoru a 1 100 nebo 1 200 metrů dolů do třetího tábora. Tohle považuji za obrovský počin. V této výšce jsem byl tehdy poprvé a teď mohu říct, že to byla pěkná kravina. (smích)

Máte další ojedinělý sen, co byste si chtěl dále splnit?
Není to nic nového, ale možná bych se ještě vrátil na Antarktidu. Je naprosto ojedinělá a Vinson Massif je nádherný. Kupodivu to byly pro mě nejteplejší hory. Byl jsem tam v létě a pořád tam svítí sluníčko. Ve stanu bylo 15 nad nulou a spal jsem v rozepnutém spacáku. Prostředí tam je neuvěřitelně krásné.

Na Antarktidu jste se dostal lodí nebo letadlem?
Záleží, kam člověk chce. My jsme letěli z chilského Punta Arenas. Američané tam mají pronajaté kazachstánské letadlo IL-76. Svým způsobem je to takový ruský Antonov a údajně je to jediné letadlo, které je schopné přistát na ledě. Když jsme přistáli, tak jsme vystoupili na nádherný a čistý led. Když bych to neviděl, tak tomu neuvěřím.

Napsal(a) Michal Heřman | Foto Jan Luxík, archiv Ivo Grabmüller, mapa (wikipedia.org)
 


 

Kam dál?

Na lidskou duši neexistuje manuál a mě láká komplikovanost osobností,...

čtvrtek, 31. května 2018, 10:44

Marian Jelínek je český hokejový trenér a mentální kouč. S hokejem začínal jako útočník v Písku. Vystudoval Fakultu tělesné...

Ústavní žaloba na prezidenta? Prakticky nepoužitelný institut, říká...

úterý, 29. května 2018, 10:23

Chybí nám nástroje, jak se bránit znevažování výkonu mandátu prezidenta. Tvrdí to aspoň senátorka a bývalá místopředsedkyně...

Školy zaspávají. Snažím se trošku suplovat hodnoty, které chybí, říká...

sobota, 26. května 2018, 11:48

Jméno Karel Kovář asi řadě z vás moc neřekne. Mladého youtubera zná totiž široká veřejnost pod pseudonymem Kovy. Od ostatních...

Olomouc je ráj pro online byznys a digitální nomády, ale přes zimu...

pátek, 18. května 2018, 10:40

Tomáš Zdražil je zakladatel vzdělávací platformy Investree pro nomády, hodlery a fanoušky investování. Už 4 roky nomádí po světě...

 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Češi zachraňují helikoptérou slona...

  • Obyčejné ženy jsou nejkrásnější. Nahá dívka...

  • Babí léto končí, přichází ochlazení. Příští...

  • Znáte pravidla užívání parkovišť K+R? Ne...

Reklama
 
 

O čem píšou další Drbny

KULTURNÍ TIPY: Bavit vás bude Karel Šíp i Jakub Smolík

Tento týden si můžete přijít zatančit do Metropolu, poslechnout si Jakuba Smolíka nebo se zasmát s Karlem Šípem.

Budějcká Drbna

FOTO/VIDEO: Všechny juniorské tituly už má, teď bojuje Karolína Kudláčková mezi dospělými

Je jí teprve sedmnáct let, ale už má doma sbírku medailí, za kterou by se nemusel stydět kdejaký veterán. Teď česká hvězda sportovního aerobiku Karolína Kudláčková bojuje v jedné z největších výzev dosavadního života. Na prvním seniorském mistrovství světa.

Brněnská Drbna

Padlý voják a kynolog z Hrádku pracoval srdcem, říká podplukovník Andrej Vítek

Zesnulý voják Tomáš Procházka, který padl při útoku v Afghánistánu, byl výborným vojákem, kynologem, ale také parťákem pro své kolegy.

Liberecká Drbna

AKTUÁLNĚ: Řidič osobního auta narazil do radaru, na místě provoz řídí policie

Řidič osobního auta narazil do sloupu s radarem měření rychlosti. Stalo se tak na výjezdu z Topolan na Ústín. Na místě je provoz veden kyvadlově jedním pruhem. Nehoda se obešla bez zranění osob, píše web dopravniinfo.cz

Olomoucká Drbna

Padlý voják a kynolog z Hrádku pracoval srdcem, říká podplukovník Andrej Vítek

Zesnulý voják Tomáš Procházka, který padl při útoku v Afghánistánu, byl výborným vojákem, kynologem, ale také parťákem pro své kolegy.

Jihlavská Drbna

Padlý voják a kynolog z Hrádku pracoval srdcem, říká podplukovník Andrej Vítek

Zesnulý voják Tomáš Procházka, který padl při útoku v Afghánistánu, byl výborným vojákem, kynologem, ale také parťákem pro své kolegy.

Hradecká Drbna