Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

(NE)OBYČEJNÍ: Káťa a Pája, holky z Liberce, co skončily v práci, sedly na kola a objíždějí svět

 
pátek, 5. dubna 2019, 11:50

Káťa i Pája jsou obyčejný holky, Liberečandy. Vlastně tak obyčejný zase nejsou. Dokázaly si totiž splnit sen. Vzdaly se pohodlí, stálé práce a teplé postele. Místo toho cestují na kole po celém světě.

Každému asi bleskne hlavou věta: „Tohle si normální člověk nemůže přece dovolit!“ Ať z časových nebo třeba finančních důvodů. Ale jak holky samy říkají, ani ony nevyhrály ve sportce a nikdo je nesponzoruje. Na tuhle cestu kolem světa si našetřily ze sedmnácti výplat. Pak daly výpověď a vyrazily.

A co všechno s sebou holky táhnou? Pár kusů oblečení, které stále redukují, základní hygienu, věci na vaření, spacák, karimatku, stan, zbytečně velkou lékárnu, pár náhradních dílů a nářadí, elektroniku (tablet, mobil, foťák a kameru), kterou nabíjí z powerbanky a solárního panelu. Všeho všudy asi 16 kg každá. A samozřejmě navrch jídlo a pití.

Káťa pracovala jako mzdová účetní a personalistka a přiznává, že každodenní stereotyp nebyl tím pravým. „Potřebovala jsem něco zažít, vidět a poznat. Něco mi chybělo,“ vzpomíná. Pája byla pro změnu fyzioterapeutkou v nemocnici. Cestování ji prý fascinovalo už od dětství. „Milovala jsem cestování, od Willyho Foga po Leoše Šimánka. A pak se někde zrodil nápad cestovat na kole, jako levnější varianta. Po první cestě Liberec - Vídeň a zpět jsem tomuto způsobu cestování propadla.“

A tak se holky domluvily, že pověsí práci na hřebík a vyrazí. O destinacích rozhodlo píchání prstem do mapy. „Koupily jsme si mapu a ukazovaly, kam se chceme podívat. Všechno jsme propojily a trasa byla na světě,“ popisuje Pája.

Namakaný sportovkyně s fyzičkou jak hrom? Ani náhodou

Jak holky přiznávají, před cestou nijak zvlášť netrénovaly. Káťa si užívala tradiční česká kalorická jídla a „obalovala se tukem“, Pája kolo používala jako dopravní prostředek do práce. Před cestou uznaly, že běžná kola jim nestačí. Proto si nechaly vyrobit speciální ocelová. „Ocel lépe tlumí vibrace, a kdyby, nedej bože, praskl rám, dá se jednoduše svařit, což se nedá říct o hliníku, ze kterého se v dnešní době dělá většina kol,“ říká Pája.

Dvě holky, samy, bez ubytování, bez podrobných informací o místě kam jedou. Kde na to vzaly kuráž? Projely už Německo, Dánsko, Norsko, Švédsko, Island, Bajkal, Japonsko, Thajsko i Austrálii a zatím se prý necítily nijak zvlášť ohroženě. „Z některých lidí jsem neměla příliš dobrý pocit, ale zatím jsem se necítila nijak ohroženě. To už byli horší potulní psi v Thajsku, kterých tam byly mraky, měli prašivinu a děsně se jim líbila má lýtka,“ vysvětluje Káťa s úsměvem. Podobně to vidí i Pája.

Ať jedou, kam jedou, nezatěžují se zbytečným biflováním reálií. Kouknou na víza, zajímavá místa, případně jestli se dá přespat na letišti... A jedou. Podrobné informace prý akorát zabírají čas. Přednost dávají radám od místních.

Plán cesty, kudy holky chtějí sjet svět

Dva roky prázdnin, pohody i dřiny

V květnu budou holky na cestách už dva roky. V pedálech mají už více než 24 000 kilometrů. Vyměnily několik řetězů, brzdových špalků, zažily skvělé okamžiky a sáhly si na dno. Objevily své slabé i silné stránky. Díky tomu si ale taky prý uvědomily, jak dobře se mají lidé v Čechách a na druhou stranu vidí, co všechno by se mohlo zlepšit.

Holky si ale ani z nepříjemných zážitků nic nedělají. Pája to komentuje slovy: „Shodly jsme se na tom, že vlastně právě ty nejhorší zážitky, kdy jsme si sáhly na dno, jsou zpětně ty nejlepší, protože nás posílily a posunuly dál. Když nám došla voda a síly uprostřed hor a přidalo se k tomu sněžení nebo když jsme několik hodin jely v šíleném protivětru 7 kilometrů v hodině, takové chvíle si budeme pamatovat navždy.“

Jako drsný zážitek připomíná Káťa cestu přes poušť, kdy voda v lahvích byla skoro vařící a navíc chytala plastový odér. Nikde žádný stín ani civilizace. To ale střídaly krásné okamžiky, třeba pohled na volně žijící klokany, pelikány nebo třeba soby na severu.

Jiný kraj, jiný mrav. I to si holky otestovaly

Co celou dobu baští?
V Asii navštěvovaly pouliční restaurace, v Japonsku mají prý v obchodech vše připravené rovnou k jídlu. Jinde si vařily. Ke snídani mají vločky nebo kaši, přes den ovoce, oříšky, pečivo nebo sušenky. Večer připravuje Káťa rýži a fazole. Nedávno přišla i s dalšími recepty jako třeba těstoviny s rajčatovým pestem nebo rýže s čočkou. Jak říká, je to furt stejná kejda, ale ve stanu je dýchatelněji.

Každá země se liší, reliéfem i kulturou. A že jsou lidé různí, to zjistily i Káťa s Pájou. Rozdíl je prý v přístupu k ostatním i k přírodě. Neskutečně milí jsou podle nich Japonci. „I když to může být jen tak na oko, protože v Japonsku je nepřístupné dát najevo negativní emoce. Ale především mají spoustu pravidel, která když jim narušíte, tak je vyvedete z míry. Stačí odmítnout igelitku v obchodě, do které vám automaticky balí zakoupené potraviny, byť se jedná o jedinou láhev s pitím, a prodavačka najednou neví, co dělat,“ popisuje Pája. Holkám sice někdy zůstávala hlava stát nad hygienickými návyky v zemích jihovýchodní Asie i to ale zvládly. V Austrálii pro změnu obdivovaly všeobecný klid.

Ze všech zemí jim zatím nejvíc učarovalo Norsko. A proč? Je tam nádherná příroda, tak čistá voda, že se dá pít z kdejakého potoka, totální svoboda v kempování i kvalitní potraviny. Prý ale ani Austrálie není k zahození. Zdejší lidé jsou ohromně vstřícní, rádi s čímkoliv pomohou, a navíc je tu různorodá krajina.

Zajímá vás, jak se Páje a Kátě právě daří? Sledujte jejich web sjetsvet.cz a najdete je i na Facebooku, kam přidávají supr fotky.

Na závěr jsem Káťu a Páju poprosila o krátký vzkaz pro lidi, kteří mají podobné sny, ale zatím nenašli odvahu je realizovat. Pája jim vzkazuje: „Než jsme vyjely, tak jsem měla obavy, jestli to zvládnu, jestli mě to bude bavit nebo jestli se mi nebude stýskat, ale na všechno fungovala věta, vždycky a odkudkoliv se můžeš vrátit domů.“ A Káťa k tomu dodává: „Nebojte se strachu z neznáma a opuštění jistot. Ty zážitky z poznání za to rozhodně stojí a ty vzpomínky, které díky tomu získáte, vám nikdo nevezme!“

(NE)OBYČEJNÍ: Život píše příběhy. Za každým příběhem je člověk. A právě o lidech je projekt (Ne)obyčejní. Ten vám bude každý měsíc přinášet (ne)obyčejné příběhy (ne)obyčejných lidí. Znáte někoho, s kým by stálo za to zajít na kus řeči a představit jeho příběh? Pošlete nám svůj tip na e-mail redakce@libereckadrbna.cz
Napsal(a) Denisa Albaniová | Foto Sjet Svět
 


 

Kam dál?

(NE)OBYČEJNÍ: Záleží mi na tom, aby z mých žáků autoškolu každý...

pátek, 5. dubna 2019, 08:33

Miliony najetých kilometrů, tisíce studentů, kteří se díky němu stali držiteli řidičského oprávnění. To je jen velmi stručná...

(NE)OBYČEJNÍ: Vařit pivo může jen opravdový srdcař, říká obchodní...

pátek, 29. března 2019, 08:00

Češi jsou národem pivařů. My jsme s budvarským obchodním sládkem Alešem Dvořákem doslova nakoukli pod pokličku vaření piva. Tento...

(NE)OBYČEJNÍ: Dal si pohov od práce a vydal se do himálajských hor...

čtvrtek, 14. března 2019, 09:29

Jakub Vamberský už odmalička věděl, že by jednou chtěl dělat něco kolem počítačových her. Jako jeden z mála si svůj dětský sen...

(NE)OBYČEJNÍ: Museli jsme udělat co největší potíže, aby vojska ze...

pátek, 8. března 2019, 12:39

Dnes vám v (Ne)OBYČEJNÝCH představíme budějčáka Ladislava Hajného, který sloužil u specializované jednotky průzkumníků v...

 
 
 

O čem píšou další Drbny

Okamurovi bych pomočil hrob, Soukup je narcista v nejextrémnější podobě, říká řeporyjský starosta Pavel Novotný

Pavla Novotného netřeba představovat. „Dělník bulváru na odpočinku“, jak se na Facebooku nazývá, už nepůsobí vrásky na čele celebrit. Od loňského roku vede pražskou městskou část Řeporyje jako starosta. Sám přiznává, že nyní zažívá jedno z nejšťastnějších životních období. Ruce pryč od bulváru ale nedává. Nutkání věnovat se žurnalistice stále přetrvává.

Budějcká Drbna

Do Brna se vrací první česká zlatá olympijská medaile.Vybojoval ji téměř před stoletím Bedřich Šupčík na laně

Poprvé na olympiádě v Paříži vlála na nejvyšším stožáru československá vlajka a hrála se národní hymna 20. července 1924. Zasloužil se o to Bedřich Šupčík z brněnského Sokola, který v čase 7,2 sekundy zvítězil ve šplhu na laně. Lidé si medaili mohou prohlédnout na sportovní výstavě Branky Body Brno mapující historii brněnského sportu.

Brněnská Drbna

Nemocnice v Jablonci, Jilemnici, České Lípě a Liberci dostanou od kraje třicet milionů

Rada kraje schválila částku třicet milionů korun, která poputuje hned do čtyř nemocnic. Nejvíce, přesně polovinu z celé částky dostane Krajská nemocnice v Liberci.

Liberecká Drbna

Žena si na diskotéce odložila kabelku na židli. Její nepozornosti využil zloděj

Dvaačtyřicetiletá žena přišla v neděli o kabelku na šumperské diskotéce. Uvnitř měla peníze, platební kartu, doklady, mobil i klíče.

Olomoucká Drbna

Okamurovi bych pomočil hrob, Soukup je narcista v nejextrémnější podobě, říká řeporyjský starosta Pavel Novotný

Pavla Novotného netřeba představovat. „Dělník bulváru na odpočinku“, jak se na Facebooku nazývá, už nepůsobí vrásky na čele celebrit. Od loňského roku vede pražskou městskou část Řeporyje jako starosta. Sám přiznává, že nyní zažívá jedno z nejšťastnějších životních období. Ruce pryč od bulváru ale nedává. Nutkání věnovat se žurnalistice stále přetrvává.

Jihlavská Drbna

Hradec obměnil vedení fotbalového klubu, je v něm i kouč Škorpil

Vládnoucí koalice v Hradci obměnila představenstvo a dozorčí radu místního druholigového fotbalového klubu. V pětičlenném představenstvu a tříčlenné dozorčí radě je pět nových lidí. Do představenstva například nově zasedl hlavní skaut klubu a bývalý trenér Ladislav Škorpil. Primátor Alexandr Hrabálek (za ODS) řekl, že klub by měl ve druhé lize hrál důstojnou roli tak, aby se po výstavbě nového stadionu dostal do nejvyšší soutěže.

Hradecká Drbna