čtvrtek 7. července 2022 Bohuslava

Nejsme tanečnice s třásněmi. Lidé nás často podceňují, říkají roztleskávačky z Brna

Když se dvě mladé Brňanky Ema a Maruška vydávaly s českým národním reprezentačním týmem do Ameriky na mistrovství světa v cheerleadingu, o výhře se jim nezdálo ani v nejdivočejších snech. Hodiny strávené na trénincích se ale nakonec vyplatily a české juniorky si z Floridy domů odvezly zlato. Disciplíně roztleskávání se přitom sportovkyně z Brna věnují krátce.

Slunečné páteční odpoledne si většina mladých užívá venku s kamarády. Pro patnáctiletou Emu a o rok mladší Marušku z Brna ale začátek víkendu znamená další hodiny dřiny v tělocvičně. Za výskotu ozývajícího se z haly a zvuku nohou dopadajících do měkkých žíněnek nervózně sedí v šatně a čekají, až se budou moct připojit k ostatním akrobatkám z brněnských Tigers Cheerleaders a jejich pravidelném tréninku. Společné mají především dvě věci – lásku k roztleskávání a titul mistryň světa v této sportovní disciplíně.

V tuzemsku je podobných sportovců, jako je Ema s Maruškou, okolo dvou tisíc. Řadí se tak k dalším čtyřem a půl milionu cheerleaderům po celém světě. Stereotypní představy, které o nich ve společnosti panují, ale naplňují pouze vlasy staženými do pevného drdolu, barevnou uniformou a úsměvem širokým od ucha k uchu. Na rozdíl od roztleskávaček z amerických komedií pro teenagery mezi sebou nepociťují žádnou extrémní rivalitu, ani nesoutěží o srdce kapitána školního fotbalového týmu.

„Spoustu lidí si nás také plete s mažoretkami,“ smějí se a dodávají, že cheerleading není jenom „hopsání s třásněmi v ruce“, ale náročný a občas nebezpečný sport. „Vyhodit někoho do vzduchu a bezpečně ho potom taky chytit není jednoduché a rozhodně to nezávisí na tom, jak člověk vypadá,“ doplňují.

Více než hezká tvář tedy v této disciplíně hraje roli to, jak šikovný gymnasta člověk je a především také, kolik má odvahy. Vedle tance sportovkyně často lítají vzduchem, předvádí nejrůznější akrobatické kousky, výjimkou nejsou ani pyramidy postavené z vlastních těl. Ve dvou a půl minutové sestavě tak třásně neboli pomy berou do ruky pouze na zahajovací pokřik.

Naštípnuté prsty i modřiny

Důkazem, že roztleskávání není pro zbabělce, jsou i modřiny a zranění, které si dívky ze cvičení občas odnáší. Ema vzpomíná na modřiny, které se jí pod očima vybarvily po pádu na nos, Marušce se zase podařilo si při jednom z prvků naštípnout prst. Žádné větší zranění je ale za dobu, co se cheerleadingu věnují, nepotkalo. 

K roztleskávání je obě přivedla touha soutěžit. „Dřív jsem dělala atletiku. Na závodech ale bylo vždycky zřejmé, že na medaily nemám. Jedna bratrova spolužačka cheer dělala a když jsem ji viděla vystupovat, řekla jsem si, že to musím taky vyzkoušet,“ vysvětluje Maruška. Na tréninky dochází čtvrtým rokem, tedy o rok déle než Ema, kterou k tomuto sportu inspirovalo video na internetu. „Hned jsem sedla k počítači a hledala, jestli je nějaký klub i v Brně,“ komentuje.

Zlatá premiéra v Orlandu

Slušnou dávku nebojácnosti ukázala koncem dubna dvojice Brňanek ve Spojených státech. S tuzemským nároďákem pod vedením trenérky Nikoly Dohnalové a asistentky Dominiky Svitákové ovládly šampionát ICU Worlds v rodišti cheerleadingu a ostatní soutěžící z jiných koutů světa nechaly daleko za sebou. Druhé skončily dívky z Mexika, třetí příčku obsadilo Chile.

Česko takový úspěch zaznamenal vůbec poprvé ve své historii. „Doufaly jsme, že se dostaneme do top pětky. Říkaly jsme si, že při nejlepším skončíme na třetím místě. Z výhry jsme si spíš dělaly legraci. Když přišlo vyhlášení, nemohly jsme tomu vůbec uvěřit,“ vzpomínají dívky.

Ostatní kamarádky z týmu jim v jihomoravské metropoli celých deset dní držely palce. „Holky pro nás po návratu přichystaly menší oslavu. Podporovaly nás také celou dobu online a i navzdory časovému posunu sledovaly přímé přenosy. Skoro nám připadalo, jako kdyby tam byly s námi,“ shodují se.

Hořkosladké začátky

Přijetí starší Emy do reprezentace s sebou zpočátku neslo hořkosladkou pachuť. Do zámoří totiž nechtěla jet sama, ale se svým dvojčetem, které se do týmu ale nedostalo. „Když se Ema dozvěděla výsledky, volala mi smutná s tím, že bez sestry do Ameriky nepojede. Všechny jsme se ale shodly na tom, že by byla hloupost takové šance nevyužít,“ popisuje jedna z trenérek Tigers Cheerleaders Brno Alice Minářová.

Zdálo se, že i Maruška si bude muset na své štěstí zatím počkat. Ještě loni v červnu to vypadalo, že se mistrovství bude konat pouze virtuálně. Mladá sportovkyně tedy neváhala a zkusila vzít osud do vlastních rukou. „Na náboru se rozhodovalo mezi mnou a jednou další slečnou. Nakonec postoupila ona a já jsem zůstala pouze jako náhradník,“ uvádí.

Při novém náboru na letošní dubnový šampionát, se o místo utkaly znovu. I přesto, že Maruška znovu skončila „na střídačce", nevzdala se a začala pracovat na svých nedostatcích. Akrobacii si díky posilování během pár měsíců zlepšila tak moc, že ji Česká asociace cheerleaders na Floridu nakonec vzala s sebou jako čtyřiadvacátého, a tedy posledního člena sestavy.

Olympiáda na dosah

Ani po výběru do reprezentace ale děvčata neměla zdaleka vyhráno. Kromě tréninků v Brně, na které do komárovské tělocvičny dochází dvakrát až třikrát týdně, musely také jednou za měsíc jezdit na celé víkendy do Prahy. „Cvičily jsme celý den až do sedmi do večera, mívaly jsme akorát pauzu na oběd. Občas jsem z toho v pondělí byla tak unavená, že jsem nešla na první hodiny ani do školy,“ vzpomíná Ema.

Právě kvůli lásce k cheerleadingu nemají holky čas na žádné jiné koníčky. Ani oslavy po jejich návratu netrvaly příliš dlouho a hned druhý den se obě dívky vrhly zpátky do práce. Nadšení nebo odhodlání na sobě dál pracovat kvůli tomu rozhodně neztrácí. Konkurence je totiž velká a vybojované místo v reprezentaci by i příští rok obě rády obhájily. 

Nadějí je pro ně také výhled na olympiádu. V loňském roce totiž Mezinárodní olympijský výbor uznal sportovní cheerleading jako oficiální disciplínu, do programu by se ale mohl prosadit nejdříve v roce 2028 na Letních olympijských hrách v Los Angeles. Ačkoliv na to zatím mladé sportovkyně z Brna nepomýšlí, možnost účasti ani úplně nezatracují.

Přes všechny překážky

„Určitě se neplánuji vzdávat. Soutěže chci zkoušet dál, jak jen to půjde. Jediný problém jsou občas peníze, protože je to celé trochu finančně náročné,“ vysvětluje Maruška. Jako příklad uvádí právě mistrovství světa na Floridě. Na rozdíl od reprezentantů většiny jiných sportovních disciplín si totiž vše hradily soutěžící z Česka sami.

Ani jedna z reprezentantek si neumí představit, že by se jim do cesty za úspěchem postavily finance. Roztleskávání milují a berou ho v podstatě jako životní styl. „Pokaždé se na trénink těším. Vždycky z něj odcházím domů s pocitem, že jsem se zase o kousek posunula a že mě to celé baví zase o trochu víc,“ říká Maruška. „Cheerleading je rozmanitý, neopakujeme v něm jednu věc pořád dokola jako třeba v atletice. Je zkrátka úplně jiný než všechny ostatní sporty,“ uzavírá Ema.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Česká asociace cheerleaders

Štítky Brno, sport, roztleskávačky, mistrovství

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.