úterý 10. prosince 2019 Julie

(NE)OBYČEJNÍ: Všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo, říká olomoucký bezdomovec Kenny

Kenny má jednu z nejznámějších tváří v Olomouci. Pokud je vám podle fotky povědomý, ale pořád tak nějak nevíte, kam ho zařadit, možná vám ho přiblížím hláškou „Mějte se a smějte se,“ kterou zopakuje během dne nesčetněkrát. Čtyřiatřicetiletý Václav Plesnik je jedním z bezdomovců v Olomouci. Povídali jsme si o jeho životním příběhu, ale i o tom, proč nenávidí přezdívku Čáp a přeje si, aby mu lidi říkali vždycky jenom Kenny.

Kennyho jsem potkal kolem jedné hodiny odpoledne, jak se povaluje na trávníku pod stromem v parku před Zbrojnicí u schodů u Akademické ulice. Pozdravil jsem a přisedl jsem si. Kenny si za rozhovor řekl o stovku. Kilo nemám, takže mu dávám dvoukilo a doufám, že to bude stát za to.

„Jsem z Hustopečí nad Bečvou. Tam mám mamku s nevlastním otcem, ale toho jsem tak deset let ani neviděl a je to pěkný koště. Protože mě mlátil, utíkal jsem z domu. Že bych za nima jezdil, to už ani nejde, prostě jsem od nich odešel. Tam bylo hodně neshod, víš jak. Vlastní táta se mi oběsil, když mi bylo asi sedm nebo osm let,“ začal vyprávění. „Do Olomouce jsem jezdil tak různě buď z Prahy nebo z Hustopečí. Když jsem chtěl, přijel jsem vlakem. Teď už jsem tady asi deset let.“

„Když mi bylo sedmnáct, tak mě a mou kamarádku srazilo auto. Někam jsme šli, už ani nevím kam. Ale ona teď po nehodě nepohne levou rukou. A když za mnou chtěla jít do nemocnice, tak jí řekli, že prostě nežiju, že jsem mrtvej,“ říká Kenny a dodává, že byl po srážce s autem rok v kómatu.

„Jo. Měl jsem prasklou lebku, krvácení do mozku, nepohnu pravou rukou, přes celý břicho mám jizvu,“ vyhrnuje si triko, aby mi ji ukázal. „Rok jsem se učil chodit a byl jsem na invalidním vozíku. Kvůli krvácení do mozku jsem neuměl mluvit. Chodila za mnou nějaká sestřička a pomalu si se mnou povídala a říkala, ať po ní něco opakuju, to mi trvalo taky asi rok. Po nehodě jsem invalidní krypl a dostávám sedm a půl tisíce.“

„Ale za tou kámoškou jsem po letech přijel do Nového Boru u České Lípy. Přišel jsem k jejímu baráku, zazvonil jsem a řekl jsem, že potřebuju, aby šla dolů. Ona mi řekla, že mě ani nezná, proč by měla chodit dolů, ale pak jsem se představil, že jsem Plesnik a ona běžela dolů a brečela. Byla ráda, že mě vidí. Hodně. To bys nepochopil. To byla sice moje nejlepší kamoška, ale říkali jsme si brácha a ségra.“

Dobré vztahy se strážníky

„Když lidi poprosím, aby mi dali dvacku, jsou hodní. Většinou mi něco dají, nebo jdou dál, ale nenadávají mi. Za den mi dají tak dvě stovky nebo pětikilo. Z těch peněz bych mohl žít líp, že jo, a chci. Hledám nějakej byt, abych se hodil do pohody. Napiš tam, že hledám byt,“ říká, zatímco vytahuje tablet. „To je můj tablet, dostal jsem ho na charitě. Chodím na internet, na Facebook. Najdi si Kenny Plesnik. To uplně navrchu jsem já.“

Když si Kenny sundává bundu, aby mi ukázal na levém rameni vytetovaného Gluma z Pána Prstenů, který má na hlavě klobouk lysohlávky, všimne si nás procházející dvojice městských policistů. Kenny se z lehu pomalu zvedne do sedu a volá:

„Mám jít pryč, chlapi?“

Strážník mávne zpátky a s úsměvem odpovídá:

„Dobrý, spíš si jenom sedni pěkně, ať to nevypadá, že tady leží mrtvola.“

„Díky moc,“ křikne Kenny a potichu dodá, že se strážníky má dobré vztahy. „Když jsme my na policajty v pohodě, jsou na nás taky v pohodě.“

Hulim hodně. Piko ne, to z tebe udělá dezoláta

Kennyho velkým zájmem je hulení trávy. „Hulim hodně. Já to mám rád, ale jako drogu to neberu, mně to pomáhá proti bolesti pravé nohy. Občas, ale to fakt málo, si dám houbičky. Ale piko vubec, to z tebe udělá dezoláta. Viděls Perníkovou věž? Piko, héro, tripypypy,“ vzpomene hlášku ze slavného drogového dramatu, směje se a významně ťuká na tablet. „Tady mám Kdo hulí, ten umí, jedničku i dvojku.“ Tahle informace rozesměje zase mě, takže Kennyho se smíchem označím za blázna, ale on mě hned ubezpečí, že blázen není. „Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo,“ říká mile.

Na Kennyho nejčastěji narazíte právě v parku u Akademické ulice. „Když je pěkně, jsem většinou tady na schodech. Na nádraží ne, tam jsou zevláci a nechci, aby mě někdo ze známejch poznal, když budou projíždět přes Olomouc. Spávám většinou tady nebo před Vertigem, tam je vchod do realitní kanceláře.“ A co zima, ptám se. „Když bylo mínus deset, spal jsem před hlavním vchodem do katedrály. Mám karimatku a spacák. Policajti ke mně přijeli, jen do mě obuškem šťouchli, jestli jsem v pohodě. Chlapi v pohodě, řikám, nebuďte mě, mně není zima.“

Kenny se začne pomalu zvedat, balí si věci a já se ho ptám, jestli s něčím nechce pomoct. „Né, v klidu, já si všecko udělám sám. Mám tam jen nějaký oblečení, noviny, tablet a tak.“ A jak to máš s jídlem? Dávají ti někde jídlo zdarma? „Tady na charitě,“ ukáže Kenny směrem k Wurmově ulici. „Dneska jsem měl polívku.“

Žádný Čáp, vždycky jenom Kenny

Když vidím, jak se Kenny špatně pohybuje a každý krok mu trvá docela dlouho, povím mu narovinu, že jsem si myslel, že tenhle pohyb mu způsobilo dlouhodobé užívání drog. „Jasně, když mě lidi vidí, tak si řeknou, smažka, kedra, ale já to mám po srážce s autem, že jo. Po nehodě blbě mluvím a blbě chodím. Pravou nohu jsem měl třikrát zlomenou,“ říká Kenny a já se ho opatrně ptám, jestli ví, že se mu v Olomouci říká Čáp.

„Vím, že mi lidi říkají Čáp. Nenávidím to. Napiš tam, ať mi tak lidi neříkají. Rok jsem se po nehodě učil chodit. Někdo, kdo mi říká Čáp, by tu nehodu ani nemusel přežít. Ať mi říkají Kenny. A taky to nemám rád kvůli tomu, jak to zní, když pořád dokola opakuješ čápičápičápičápi,“ klade mi na srdce. Slíbil jsem mu, že to sem napíšu, takže Kennymu už vždycky říkejte jenom Kenny.

Autoři | Foto Ivo Spisar

Štítky (ne)obyčejní, neobyčejní, bezdomovec, Václav Plesnik, Kenny, Olomouc

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.