středa 11. prosince 2019 Dana

(NE)OBYČEJNÍ: Sedm hodin na padáku. Paraglidingu propadla Jana už jako malá holka a stále posouvá své hranice

Spatřit svět z ptačí perspektivy patří mezi nejneuvěřitelnější zážitky. A mnoho lidí takovým pohledům propadne. Stejně tak i Jana Vorbachová z Jablonce nad Nisou, která ve svých teprve osmnácti letech zvládla uletět na jeden zátah skoro 120 kiláků.

Prostě se rozeběhneš, skočíš… A pak už letíš! Tak jednoduchý to je. Ne každý by na to měl. Ale mladičká Jana Vorbachová na to má. V paraglidingu dokázala za pár let to, na co jiní sbírají odvahu celý život.

Udělat si piloťák je podobný jako řidičák. Kurz má praktickou i teoretickou část. Důležité jsou třeba znalosti z meteorologie.

Vzorem byl táta, lítání bylo Janiným celoživotním snem

K paraglidingu ji přivedl táta, který se mu věnuje celý život. „Jako malá jsem se chodila koukat na tátu na kopec. Pak jsme začali lítat tandem, úplně poprvý jsem letěla asi v osmi. A v 15 jsem si udělala piloťák,“ vzpomíná Jana. Začít lítat sama se prej vůbec nebála. Za ty roky moc dobře věděla, co ji čeká.

Oproti parašutismu Jana neskáče z letadla. Aspoň se nemusí bát, že se ji neotevře padák, říkám si. Paraglidisti vylezou na kopec, rozloží si padák, připnou sedačku a… „A pak už se jen rozeběhnu a skočím,“ doplňuje mojí představu Jana. Já teda nevím, jestli jste někdy nějakýho paragána viděli, ale ve mně dost zatrnulo, když se jeden takovej týpek rozeběhnul z vrcholu Kozákova, skočil a zmizel. Myslela jsem, že už dávno leží někde v křoví a on za pár vteřin vylítl a vesele si stoupal.

Pravda, i když to zní fakt jednoduše „skočíš a letíš“, zas taková bžunda to není. „Člověk se musí hodně dobře orientovat v počasí, musí si vybírat kopec podle toho, jak je situovanej a jakej je směr větru. Rozdíl je i v ročním období,“ vysvětluje mi mladá paraglidistka. 

Lítat chtěla od malička. S každým letem si tak Jana plní životní sen. A navíc je v tom dobrá. Co dobrá, skvělá. A to natolik, že se dostala i mezi Talentovanou mládež, mladou nadějnou generaci paraglidistů. „Společně jezdíme na různá soustředění a tábory. Jedním z nich byl právě i tento v Alpách na hranicích Itálie a Rakouska,“ říká Jana.

Sedm hodin ve vzduchu… S plenama a stoprocentní pozorností

Proč je tak důležitý právě tuhle akci zmínit? Protože právě při ní letěla Jana Vorbachová nad Alpami sedm hodin v kuse… Sedm hodin bez přestávky, během kterých uletěla bezmála 120 kilometrů. Zní to jako pohodička, ne? Prostě si sedíte v sedačce a kocháte se. Tak se to může zdát mně nebo vám, ale realita je trochu jiná.

I když Jana neletěla sama, ve vzduchu je to stejně každej sám za sebe. Každej paraglidista letěl, jak mu to zrovna fouklo. A tak zatímco první část letěla Janča jako první ve skupině, druhou polovinu jí ostatní uletěli a zbytek tak absolvovala sama, o to těžší to celé bylo.

Jaké to bylo, popisuje Jana slovy: „Bylo to krásný, ale taky pěkně náročný. Ono se to zdá jako pohodička, ale hlavně psychicky je to hodně náročný. Musela jsem se neustále soustředit, vyrovnávat. Každou chvíli jsou ve vzduchu turbulence, které vás vynesou třeba o pět metrů nahoru a pak zase hodí dolů.“ Navíc celou dobu musí mít ruce nahoru a držet řidičky. Na pití nebo sváču moc času není. Ze země to navíc vypadá, že takový let je hodně pomalý, ve skutečnosti je ale průměrná rychlost mezi 20-30 km/h.

Sedm hodin je navíc sakra dlouhá doba, a když jste ve vzduchu, tak si ani nemáte kam odskočit. „Nikdy jsem ještě tak dlouhou vzdálenost neletěla. Ani táta, kterej se věnuje paraglidingu celej život, tolik nikdy neletěl. Chtěla jsem být opravu připravená. Měla jsem proto plenu a pro nejhorší chvíle na povzbuzení energiťák,“ líčí Jana svůj jedinečnej zážitek.

Ten pocit po zdolání je nepopsatelnej

Po pěti hodinách letu nad centrálními Alpami toho měla Jana akorát tak dost. Vyčerpaná zvažovala, zda skončit a přistát, nebo pokračovat. „Měla jsem toho dost. V takovou chvíli je lepší přistát třeba i v naprosto neznámým území a nějak se dostat zpět, než se třeba zabít. Ale naštěstí jsem tuhle krizovku překonala a pak už to bylo lepší,“ dodává.

A po doletu byla šťastná, že to nevzdala. „Ten pocit je samozřejmě nádhernej. Je to nepopsatelný a skvělý.“ Za ty výhledy to prej fakt stálo. Právě výhledy na hory, údolí a města jsou to, co je na paraglidingu tak krásný. Jo a taky samozřejmě ten adrenalin.

Paragliding ale není to jediné, čím Jana žije. Tenhle adrenalinovej sport si chce nechat jen jako koníček. V plánu má studium architektury a jednou by se ráda právě tomuhle oboru věnovala. 

Přeletět téměř 120 kilometrů najednou, to už je fakt hodně, hodně i mezi ostřílenýma závodníkama, který vypadají, že se s padákem snad už museli narodit. Pro Janču to ale rozhodně není konečná. „Určitě chci v budoucnu zkusit uletět i víc,“ ujišťuje mě. V Libereckým kraji má pro trénování docela dobré podmínky. Jezdí na Kozákov, Černou horu, která je prej asi nejlepší, i na Ještěd. „Na Ještědu není úplně lehké přistávání. Končíme u bývalé restaurace Berlín a kolikrát skončíme někomu na zahradě,“ přiznává s úsměvem.

A jak je to s holkama v tomhle sportu? „Zatím jich moc není, i když se počet postupně zvyšuje a pomalu jich přibývá, na kopci potkávám hlavně kluky,“ dodává mladá sportovkyně. Tak uvidíme, jak to bude v budoucnu.

Autoři | Foto archiv Jany Vorbachové

Štítky Jana Vorbachová, paragliding, letání, neobyčejní

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.